Nejcennejsi vzpominky

26. května 2009 v 22:38 | Martin
Zjistil jsem, že mezi jedny z mých nejdůležitějších vzpomínek patří ty, které vypráví o nějaké špatně příhodě, průseru nebo trapasu. Z takovychle situací, které rozhodně nebyly příjemné nebo vtipné když se udály, se mi časem staly ty nejlepší a nejhodnotnější zážitky. Zřejmě nejsem sám, protože když si třeba takhle píšu z někým z Čech, překvapivě často se diskuse stočí k těmhle tématům - nikoho zřejmě nebaví si navzájem popisovat, jak suprově se měli, mají a budou mít. Oproti situacím plných pohody, rozkoše a štěstí, které si člověk nejvíce užívá v přítomnosti, špatné zážitky musí "uzrát". Jejich závažnost se časem rozplyne, člověk zapomene na všechno to nepohodlí a útrapy a zbyde jen to jádro, které má daleko větší hodnotu než sebelepší pohodička. Teda aspoň takhle to mám já.

Po celý můj život jsem byl vždy dost zásadně proti všem názorům jako 'práce člověka šlechtí' a 'peníze člověka kazí' a podobně, které mám spojené s typickým skromným českým poddaným. Například taková pravá česká Selka ráno vstane, probudí blouznivé slepice a pak už jen celý den maká jak blázen až do večera, kdy jde se slepicemi zase spát. Za takový průměrný den stihne podojit šílenou kravku, nakrmit churavá prasata, srazit mléko, napéct buchty a ve zbylém čase ještě šuká po domě (na mou duši na psí uši, tak tohle jsem se dočetl v Babičce!). K tomu všemu s poctivostí nejdál dojde a podobný hovadiny. Jako příklad mužů uvést pizdu Anče z Krakonoše, která si k domácím povinnostem vždy ještě najde chvilku a nabonzuje sojce práskačce všechny bussines plány. Vzdypritomny zbohatlík je vyobrazen jako tlusté nemehlo, co neumí vzít za práci, má obě ruce levé a jen se hrabe v penězích. To dá rozum, že jsem vždycky sympatizoval s tím zbohatlíkem. V poslední době jsem si ale všiml, že i ve mně se nějaký ten Lokaj probudil. Nedávno jsem byl svědkem toho, jak před jedním obchodem zastavilo velké drahé auto a na chodník se vylila taková tlustá padesátnice, osázená zlatem od hlavy až k patě a s velkou kabelkou. Bylo horko a jak si to tak sunula přes ulici, funěla jak parní stroj. Pak tu kabelu omylem upustila. Při představě, že se bude shýbat dolů, se úplně orosila a ve sluneční září se zacla krásně lesknout (není všechno zlato co třpytivá se:). Jak jsem ji tak pozoroval, zmocnil se mě dost škodolibý pocit "jen se pěkně ohni, to ještě nikoho nezabilo". A co víc, dokonce jsem si na moment představil sám sebe, coby urostlého a pohledného zástupce prostého vesnického Lidu, jak vezmu bejčák a trošku tu paničku proběhnu, ve snaze shodit z ní pár kil samozřejmě. Hrůza! Místo co by mi ji bylo líto, dostal jsem úplný vztek, že je tlustá a má prachy.

Tyhle lidi jsou samozřejmě všude po světě, ale zdá se mi, že v USA našli mimořádně dobré bydlo. Američanům se opravdu povedlo odstranit většinu takových těch malých denních nepříjemností, díky čemuž se teď můžou jen vozit a jíst a tloustnout, pokud chtějí. Veškeré zařizování můžete udělat z auta, včetně třeba vrácení knih do knihovny nebo výběru peněz. Má to svoje výhody a šetří to čas, ale zároveň vás to připravuje o situace, díky kterým si ten den pak třeba pamatujete na celý život. Když si vezmu, kolik zážitků mám z našlapaného MHD plné nasraných lidí, a kolik vzpomínek mám z tichého klimatizovaného auta jezdícího z baráku do baráku, MHD rozhodně převyšuje. Dává mi to takový pocit, že když vydržím houmlesa v tramvaji, vydržím už vše. Naopak pro někoho, kdo je zvyklý jen na ta auta, je všechno ostatní hrozná změna k horšímu.

S takovouhle věcí se ovšem dá jen těžko něco dělat, protože dobrovolně si ji sami od sebe nevyberete. Nikdo si sám sobě nebude přihoršovat, i když třeba ví, že by mu to v konečný fázi prospělo. Uvedu jeden příklad za vše, který mě tady v USA naprosto zdrtil:
Já odjakživa miluju pistácie a dokážu jich sníst fakt že dost. Zároveň je ale považuju za docela luxus (stojej penízky) a tak jich nikdy nemám víc než balíček/dva:) najednou. Vždy je jím pomalu a slavnostně a dokonce si schválně hážu prázdné skořápky do stejné mističky, protože není lepší pocit než najít ještě jeden oříšek (ještě lépe dva), ukrytý někde hluboko na dně, ve chvíli, kdy už vám pohasly všechny naděje a budoucnost je černá. Moje host-rodina je má ráda taky a k mému zděšení jich nedávno přitáhla z nějakého velkoobchodu asi dvě kila. Dvě kila, vážení, to jsou čtyři poundy! Při pohledu na ten objem se mi sevřel žaludek a naprázdno jsem polkl. Přiznám se, velký pytel, že kterého si můžete brát bez omezení...Rozbušilo se mi srdce a hlavou mi projela jediná myšlenka - bude papání! Roztřesenou rukou jsem si nabral hrstičku a údivem mi spadla čelist - ony byly všechny loupané! Žádné nenapraskle skořápky, které by zpomalovaly váš postup! A žádné pracné louskání jen abyste zjistili, že je to vevnitř stejně vyhnilé a svrasklé a smrdí to. Jak jsem tam tak nevěřícně stál s pusou dokořán, nacpal jsem si tam ty pistácie. Pak mi sklaplo.

Co budu povídat, byla to lahoda. Dokonce jsem měl všechny ty správné příznaky člověka, kterému chutná (tj boule za ušima, oči lezoucí směrem z důlků na vrch hlavy, žvýkání osto-šest atd). Po nějakém čase jsem si ale všiml, že tomu něco dost zásadně chybí. Pistácie to nebyly, ba naopak. Byl to pocit, že nemám nikoho a nic co by mě zarazilo, že poslední oříšek si musím určit sám a že kdykoliv mužů mít další. A také to, že tam nebyly žádné skořápky, se kterými bych zápolil a pod kterými bych hledal. Kazilo mi to veškerou radost a potěšení z práce. Jelikož ale nejsem žádná citlivka, bagroval jsem dál. Před moji host-rodinou jsem na sobě nedal nic znát, ale myšlenkami jsem byl doma, u pravých českých dovážených pistácií s nedobytnou skořepinou, a v tu chvíli jsem se cítil lehce Homesick. Vybavily se mi všechny ty české přísloví a životní pravdy, které jsem se dočetl v Babičce a které mi již tolikrát posloužily dobrým příkladem. Na "Všeho s mírou" bylo bohužel už v téhle fázi pozdě, "silnější pes mrdá" je zas trochu jiný soudek a "v nejlepším přestat" mě minulo hned ze začátku. Zbylo mi tedy jen "všeho moc škodí", které jsem zato pocítil dříve, než bys řekl švec. Lahodná chuť pistácií zmizela jen jak jsem je přestal jíst a zůstal mi pouze ten pocit Homesickness, který se po chvilce zredukoval na pouhé sickness, páč se mi chtělo celkem solidně blejt (blít, abysme to drželi spisovně). Připadal jsem se fakt jak nějaký Velectipan Hrabě, který má koláče bez práce. Ale snad nejhorší na tom všem je, že kdybych si měl teď vybrat mezi dvěma sáčky neloupaných pistácií a mezi pytlem oloupaných, zvolil bych to druhé. Je hrozně těžké na sebe být tvrdý a ani nevím, zdali by to fungovalo se stejným výsledkem. Jako jediné řešení na dosažení onoho krásného požitku, které se mi tedy jeví, je mít přístup jen k drahým neloupaným pistáciím a být tak donucen jich jíst málo a pomalu. Jinak řečeno, nemít na to prachy a to odporuje mému životnímu přesvědčení.

Pistácie jsem zvolil čistě z osobní naklonosti, ale je to tu tak skoro se vším. Koukáme večer v televizi na hezký film, ten skončí a oni to okamžitě přepnou na jeden z jejich 400 kanálů a sledují něco jinyho. Celá ta krása titulků, dojmů a následně vypnutí televize (protože na primě nic není:) tu úplně chybí a je jen těžké se donutit a předstírat si to. Horko/zimu/mouchy/hluk v baráku vůbec neznají, protože mají klimatizace a topení, zvukové izolace a v každém okně síť proti komárům, a i když mi ani jedno z toho nechybí, přeci jen je to další zážitek, na který mohu občas z ČR vzpomínat (třeba jak jsem si jednou ustlal na polochciple včele). A když se zase vrátím k jídlu, jak rád vzpomínám na ty různé celodenní táborové výlety, na jejichž konci jsme všichni zapadli polomrtví hlady do nějaké restaurace a kuřecí řízek byl nejlepší jídlo na světě. Americké ledničky jsou gigantické a popínají se po zdi od podlahy až ke stropu, ale ani krevetky nenahradí pořádný hlad. Jenže kdo by seděl doma a mučil se hlady, jen aby potom měl krásný zážitek? Na to musíte mít něco nebo někoho, co vás k tomu donutí. (pitomej skautskej vedoucí, pitomá skautská rozcvička atd)

Začínám si být pořád víc a víc nejistý, jestli by se mi v Americe líbilo žít. Samozřejmě Amerika je naprosto obrovská a vůbec nic se v ní nedá zobecnit, ale cítím, že Amerika, ve které žiji teď, by mi ten pravý požitek ze života nejspíš nepřinesla. Občas, když jdu běhat do okolní čtvrtě, přemýšlím, jestli se mi ty jejich domky líbí. Jsou úplně jak z filmu - všechny vypadají téměř stejně dokonale, protože většina lidí si je vybrala z nabízeného katalogu, a kolem nich jsou ty dokonale posekané a zavlažené trávníky. Stromky mají tvar koule a kolem kmene je nasypaná taková ta černá kůra, tvořící přesný kruh samozřejmě. U domů jsou ty samé okrasné keře jako mají sousedi a k tomu ta stejná poštovní schránka.

Na peníze se mi tu v USA názor rozhodně nezměnil, jsou super!:), ale i kdybych jich měl neomezeno, v bohatém prostředí bych možná šťastnější nebyl. Řekl bych, že to pravé umění je mít prachy a zároveň žít s na první pohled nepříjemnými omezeními, které vám ale zpestřují život. A nebo být tak vysoce intelektuální, že si ho umíte zpestřit sami. Když ale vidím spolužáky, co se vztekají, že nemají svoji oblíbenou "pizzzzzaaa" a fakt se z toho psychicky rozkládají, nejsem si jistý, jestli to je reálné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 terka terka | Web | 26. května 2009 v 22:49 | Reagovat

krasnej blog

2 P. P. | 27. května 2009 v 7:05 | Reagovat

Temer bezvyhradne souhlasim (s tim bohatym tlustochem jsem nikdy nesympatizoval a ani nebudu, protoze znam jemu podobne protejsky ze skutecnosti a jsou tak nejak divni). Ale jinak  - svata pravda.

3 Ondřej Mařík Ondřej Mařík | 27. května 2009 v 17:39 | Reagovat

Dost me bavi cist tvuj blog, a to nejenom kvuli myslenkam, ktery jsou casto blizky, ale i kvuli forme.
"..nejsem žádná citlivka, bagroval jsem dál" a "silnější pes mrdá" me donutilo k hlasitemu vyprsknuti smichy. Nevim jestli by se to stalo, kdyby v mistosti byl jeste nekdo, ale to je jina vec.
Jinymi slovy: Byt tebou tak si vyberu u maturitni slohovky uvahu :)

4 Bára Bára | 27. května 2009 v 18:17 | Reagovat

Je prostě úžasný jak dokážeš psát celej článek o pistáciích a mě to nepřestává bavit :D

5 Martin Martin | 27. května 2009 v 22:17 | Reagovat

Ondra a ostatni: Dekuju! kazdy komentar me vzdy hrozne potesi. Kdybyste totiz videli ty podminky za kterych to pisu - kazdou chvilku se me nekdo pta "Martin, whatcha your doin?" a si vzdy musim neco vymyslet:) Nemuzu jim prece rict: pisu tu o vas Americanech clanek, jak hrozne pitomy ste:)

6 lukas lukas | 28. května 2009 v 1:15 | Reagovat

:D to ne.. jen staci napsat
Oh, nothin... just writin bout some shits you know...

7 matouš matouš | 28. května 2009 v 16:53 | Reagovat

Fakt výborný. Hrozná sranda to číst. I když jsem v USA nikdy nebyl. Myslim, že tvoje úvahy o společnosti tam jsou naprosto přesný a trefný. Zlatá Evropa...

8 Andress Andress | 28. května 2009 v 21:56 | Reagovat

Tak pro dnešek vypínám počítač-v nejlepsším se má přastat.

9 Kachna Kachna | 28. května 2009 v 23:06 | Reagovat

Nezapomněla jsem;)
Vážně zajimavý počteníčko. Ne každý si umí přiznat,že má rád peníze, i když neznám nikoho ,kdo by neměl:)Máš tu fakt pěkný články,člověk se pobaví a hlavně i uprdelený češi co "musí sedět doma" (jako jsem já) se dozví zajímavý postřehy co v knížkách o Americe nenajdeš:D
Jdu pokračovat ve čtení...noc je dlouhá.
Jo a kdyby tě to zajímalo,tak tu zkoušku jsem dala:)

10 Ajja Pensivell Ajja Pensivell | 29. května 2009 v 0:03 | Reagovat

:DDDD Hele, co článek, to perla... že už ti to není blbé. :))) Amíci jsou vůbec zajímavá zvířátka, kdyby je někdo dal do zoo, lidem - a Evropanům především - by nepochybně přišli mnohem zajímavěhší, než tropičtí ptáci.

11 svikruhinska svikruhinska | 31. května 2009 v 23:00 | Reagovat

Myslim ze americani zajimavy nejsou...jsou nudni a jejich zivot je jeden velkej stereotyp..ve vsem hledaj komfort a pak se clovek divi v jakym bordelu dokazou zit...nikdy sem je nevidela stirat prach, mejt lednicku nebo okna dokonce pokus vytahnout zaluzie me prisel draho.. zjistila sem ze okna nejsou pruhledna nybrz prusvitna... ti znalejsi fyziky vedi ze pres prusvitny predmet neni videt...jen misty prosvita tlumene svetlo...

12 Martin Martin | 1. června 2009 v 14:05 | Reagovat

hele tak to ale taky zalezi rodina od rodiny. Treba ty moje tady cistej dost casto (pamatuju si to podrobne, protoze se v tom casto musim ucastnit:))

13 Vojta Vojta | E-mail | 1. června 2009 v 19:19 | Reagovat

Asi to bude znit divne, ale dostal jsem se do podminek ktery jsou v tech financich uplne opacny od USA to znamena ze presne ta shoda co vy pisete o pohledu evropana na amika ja muzu napsat z pohledu africana na evropana. To bychom pak taky byli pekny stereotypni zviratka.

Nerikam ze amici nejsou:)

14 Amy Amy | E-mail | 1. června 2009 v 20:02 | Reagovat

Ahoj, vím,  že to není k tématu, ale nevíš, co přesně znamená Financial Bulletin? Dík moc za odpověď

15 Pavel Pavel | 2. června 2009 v 18:14 | Reagovat

bulletin: a brief report (especially an official statement issued for immediate publication or broadcast)

16 lora lora | 6. října 2009 v 21:37 | Reagovat

dobry psani tady mas. o to lepsi ze prozivam asi to same jako ty:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama