Ahoj z USA podruhe plus podekovani

20. června 2009 v 4:05 | Martin
Ahoj vsichni,

Zitra odjizdim temer po roce v USA zpatky do Cech a chci tento blog zakoncit drive, nez se na me navali vsechny ty udalosti po prijezdu. Za ten rok jsem si na psani tohoto "deniku" docela zvykl a nerad bych to nechal jen tak, neuzavrene, jako jsem to videl na par ostatnich webech exchange studentu, kteri nemeli po navratu na psani uz myslenky.

Takze,
v prvni rade samozrejme dekuju rodicum + prarodicum za prachy a za podporu - bez prvniho bych se do USA nikdy nedostal a bez druheho bych tam nevydrzel.

Co se meho psani tyce, velke dik patri memu brachovi Lukasovi, ktery prisel jeden den domu s napadem naucit se psat vsema deseti. Jakozto starsi bracha jsem to logicky nemohl nechat bez odezvy a o par tydnu pozdeji jsem i ja dokoncil posledni cviceni. Od te doby jsem se zlepsoval a zlepsoval a ted jsem dokonce ve stadiu, ze obcas pisi rychleji, nez myslim (pouze ti, kdo me znaji osobne, dokazi ocenit jak rychle ta klavesnice asi musi klapat:). Bez psani vsema deseti bych tento blog nikdy nedokazal rozsirit tak, jak je tomu ted. To ale neni vse - take Vy, mili ctenari, vdecite memu brachovi za hodne; Lukas neunavne bojoval proti mym "pind-clankum" a vsem tem filosofickym blafum, o kterych mam tak vysoke mineni a kterych jsem mel v planu napsat o hodne vic nez jen tech par, ktere tu ted jsou.
A kdyz uz jsem u toho dekovani rodine, nemel bych opomenout meho stryce, ktery mi hnedle ze zacatku vysvetlil, ze anglicky stejne psat neumim a ze ty vsechny clanky stoji za hovno, takze to tu mate cesky:)

No a posledni a nejvetsi podekovani patri vsem vam, kdo jste tento blog cetli, kdo jste si dali obcas praci a napsali komentar, a kdo jste nedockave chodili na tento blog desetkrat denne, cimz mi nabihala navstevnost a ja se v USA tetelil blahem jakze to popularni jsem.

S psanim ted na nejaky cas koncim, ale urcite ne na porad, takze see you later!:)

Martin
 

Bejzbol

17. června 2009 v 17:14 | Martin
Každý rezident a spoluobčan suburbanizace a aglomerace Baltimor má nejméně dvě povinnosti - jít se podívat na zápas americko-fotbalového mužstva "Ravens" a baseballového týmu "Orioles". Oba sporty mají své stadióny v centru Baltimoru a mají pravidelně plno. Amici tyhle utkání prostě milují, je to sociální a kulturní událost a mluví se o tom pak týdny. Fotbalovou sezónu jsem sice prošvihl, což mě vzhledem k lehce teplejšímu charakteru hry ani zas tak nemrzí, ale s rodinou jsme se nedávno vypravili na večerní Baseball, který má hlavní sezónu právě teď, na jaře.

Baltimorští Orioles jsou známí tím, že proserou, co můžou. To jim ovšem nebrání účtovat si bezmála 30 dolarů za lístek (a to ještě zdaleka nemáte ty nejlepší místa). Pro studenty sice umožňují každý pátek vstupenku za $8, ale to sedíte v podstatě na střeše a z hráčů vidíte tak akorát ty jejich kšiltovky.

Počasí nám ten večer opravdu přálo a celou cestu tam vytrvale chcalo. Vůbec je to letos nějaký divný rok, nepřetržitě tu prší už asi dva měsíce. Všichni z toho byli zatrpklí a jak by taky ne, když jsme neměli žádný deštník. Já jsem taky nebyl zrovna nadšený, ale konkrétně tohle mě moc netrápilo - když jsem naposledy viděl bouřku v Baltimoru, byl to takový mazec, že všechny deštníky byly presmekle naruby a chytaly vodu jak do kornoutu. Tenhle večer to bylo něco podobného. Abych rozptýlil v autě všeobecnou nevoli, poučil jsem je, že v češtině by se řeklo, že je to pěkná "buřina" Tak tohle jim teda na náladě rozhodně nepřidalo, zvlášť když to neuměli ani zopakovat. No ale stal se zázrak a déšť ustal jen co jsme vjeli na parkoviště. Musím přiznat, že mě to opravdu potěšilo - jen nerad moknu někde tři hodiny a hlavně by jinak nejspíš zrušili závěrečný ohňostroj.

Velká tradice všech baseballových fanoušků je koupit před zápasem nějaké buráky nebo aspoň kopec jiného žrádla, které se pak na konci utkání válí úplně všude. Já jsem se uchýlil k tradičním pistáciím za netradiční cenu $5 pidi-pytlík.

Až po zakoupení lístků jsme zjistili, že jsou naše místa pod střechou. Ani se mi tomu štěstí nechtělo věřit. Tenhle stadión měl totiž několik "pater", které se částečně překrývaly a vytvářeli tak prostor pro více lidí. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všem sedícím v zakryté části hned změnil postoj k hrozícímu dešti (obloha byla pořád velmi zamračená). Najednou by prý nějaká ta kapka nebyla problém a dokonce jsem slyšel skupinku lidí za nama, kteří si vysloveně přáli, aby trochu sprchlo. Asi jim leželo na srdci blaho travičky.

Když se všichni diváci usadili, provedlo se oficiální zahájení hry. Kdyby se mě někdo zeptal, co se mi na Američanech líbí nejvíc, asi bych řekl, že jejich národní "spirit". Každý druhý dům tu má vyvěšenou americkou vlajku, všechny svátky berou opravdu vážně a jsou nesmírně hrdí na svou zem. No a je všeobecným zvykem, že každé sportovní utkání, ať už na high school, univerzitě nebo v profesionální lize, začíná Americkou hymnou. Všichni přítomní diváci a hráči vstanou, položí ruku na srdce a za zvuku hymny se koukají na třepotající se americkou vlajku, která s nastupující technologií bývá většinou promítána na velkou obrazovku:) Všechno je to krásné až na tu hymnu, která je od začátku do konce dost tragédie - většina melodie je položena příšerně vysoko a tak to vždy zpívá nějaká pištivá ženština, která musí ještě k tomu být hezká, což se ne vždy povede a rozhodně to nepřidává na kvalitě hlasu. Po celou dobu písně člověka bolí uši a úplně nejhorší je závěrečné vyvrcholení, ze kterého mají požitek snad jen netopýři a důchodci ho podle mě neslyší vůbec. Jestli půjdou ještě dál, začnou někde praskat skleničky. Kdo nevěří ať se podívá na :http://www.youtube.com/watch?v=yb_yVxDyB9s

Samotná hra byla bohužel dost nuda. Snažím se tu být optimistický, ale ať dělám co dělám, nevidím na baseballu nic moc vzrušujícího. Ne že by tam nebyly zajímavé momenty - viděl jsem nějaké sestříhané video nejlepších zákroků v historii a fakt jsem čuměl (pár opravdu famózních polapení míčů a jednou to odpalovač napral nadhazovači přímo do hlavy, zlomil mu nos, vyrazil zuby a myslím že mu i vytekl sklivec). V průměrném zápasu se toho ale zas tak moc neděje - buď to nadhodí blbě, nebo se do toho netrefí, nebo to je out a když to už už vypadá na skórování, vyautujou běžce dříve, než doběhne na metu. Při takovémhle scénáři se nedá udržet pozornost příliš dlouho a když k tomu máte navíc ještě v ruce pytlík pistácií, je jasné, kam to celé spěje. No a tak se stalo, že jsem ten den doslova prožral svůj první a jediný Homerun v životě. Když jsem to zjistil, fakt jsem se nasral. Taková smůla! V osudný okamžik jsem se zrovna dobýval do jednoho nepoddajného oříšku (tyhle pistácie měli skořápku), když se ke mně doneslo vzdálené "cink" míčku o pálku. Protože jsem ale tehletech "cink" slyšel předtím už hafec a nikdy nic zajímavého, rozhodl jsem se pro ten ořech. V příští chvíli slyším všechny ječet "homerun" "homerun" a vůbec hroznej povyk a nadšení. Úplně mi zatrnulo a dokonce jsem tu pistácii upustil na zem. Ani tak by ale ještě nebylo pozdě, kdyby si v tu chvíli VSICHNI ti kokoti sedící VSUDE kolem nestoupli a nezacli mávat rukama jak pominutý. Když jsem se konečně vyhrabal na nohy a rozhlédl kolem sebe, bylo už pozdě a dotyčný odpalovač akorát dokončoval své vítězné kolečko. Teda ne že by pro mě byl homerun zas tak důležitý, ale stejně to byla smůla. A štvalo mě to o to víc, že jsem z toho nešťastného oříšku nakonec stejně nic neměl - kdo se trochu vyzná v pistáciích ví, že ty zavřené jsou často plesnivé nebo jinak retardované, a konkrétně tenhle byl oboje.

Naštěstí tam byly další věci, které mi toto zklamání bohatě vynahradili. Zaprvé, Orioles celou dobu s přehledem vyhrávali, což není obvyklé a nikdo to moc nečekal. Upřímně řečeno, mě to bylo dost fuk, ale podporovalo to všeobecný spirit. Několikrát objela kolem stadiónu obří Mexická vlna a vůbec lidi byli v dobré náladě. Za ale úplně nejlepší zážitky považují přestávky, během nichž hlavní pozornost upoutala obří obrazovka visící na protější straně hřiště nad počítadlem. Naprosto šokované jsem koukal, jak se za všeobecného nadšení diváků na start připravila láhev kečupu, majonézy a hořčice, a začaly se protahovat před sprintem. Evidentně to byla tradice, protože každý fanoušek měl svého favorita a když vyběhly, celý stadión řval a hecoval svého oblíbence. Kečup si vedl dobře až do první překážky, kde zakopl a do vedení se dostala Hořčice. Ta si suveréně držela pozici po celý zbytek závodu a když jako první vběhla do cílové rovinky, nikdo nepochyboval o výsledku. Nakonec ale všechny naprosto překvapila Majonéza, která se svým 0% obsahem tuku byla zřejmě v excelentní formě a na poslední chvíli šíleně zrychlila, nechávaje ostatní dva závodící daleko za sebou. Fakt neuvěřitelný.

Ještě větší zábava byla, když se na obrazovku dostali skuteční lidé. Tohle jsem viděl i v ČR, ale tady to měli ještě lépe propracované. Kameramani vybírali schválně různé exoty sedící na stadiónu a byla to fakt prdel se na ně koukat, jak se zatvářili, když se uviděli na plátně. Každý vždycky začal hrozně křepčit a tancovat a mávat, nehledě na jejich věk nebo postavení. Teda skoro každý - jedné paní v horní řadě, která tam uprostřed prázdných lahví popíjela sama pivko, to zabralo hrozně dlouho, než se na té obří obrazovce vůbec rozpoznala, o nějakém mávání ani nemluvě. Té mi bylo trochu líto, protože vypadala celkem solidně mimo. Něco mi říkalo, že jsem tak nebyl jediný, kdo nezaregistroval ten homerun. O poslední pauze byl pak speciál "love" program: kameramani měli vycihle zamilované páry a ty si vždy, když se objevily na obrazovce, daly pusu. Celkem plynule to pokračovalo až do chvíle, kdy zabrali nějakou paní, která tam evidentně byla sama. Hrozně dlouho tam byl jen její nejistý obličej a pořád nic, když se do záběru nacpal komplente cizí tlustý chlápek a doslova se na ní nacucnul. Celý stadión jim hlasitě gratuloval a já jsem skoro umřel smíchy. Otázka je, jak vtipný by mi to přišlo, když bych se tam objevil já:)

Jak už jsem říkal, trochu problém bylo ten den počasí. Obloha byla zatažená po celou dobu zápasu a všichni se neustále dohadovali, jestli bude pršet nebo ne. Tam jsem se opravdu prosadil jako meteorolog. Kdykoliv jsem se totiž koukl na oblohu, mraky byly tmavší a tmavší a vítr silnější a silnější. Byl jsem si jistý, že bude pršet, a využil jsem každé příležitosti to všem sdělit. O hodinu později jsem začal být opravdu překvapený, že ještě neprší, poněvadž obloha už byla fakt nebezpečné temná a vzduch se pro změnu ani nehnul. Říkal jsem si, že až ta bouře přijde, bude to pravý hurikán a pravděpodobně i přeruší utkání. Když se ale za ještě nějaký čas pořád nic nedělo a obloha už byla dočista černá, začalo mi to být podezřelé. Zkušeným okem jsem proto začal studovat obzor a všiml jsem si na obloze podivných zářících teček. Ono byla noc! Jak všude svítila ta mega světla, úplně jsem zapomněl, že je večer. A jak už to tak mají večery ve zvyku, s přibývajícím časem bývá pořád víc a víc tma. Takže zatímco jsem tam strašil, že bude pršet, krásné se vyjasnilo a vylezly hvězdy.

Takže abych to tu tak shrnul, baseball jako takový nic moc, ale zážitek že hry parádní a to i za ty prachy. Podruhé bych ale už nešel, patří mi to seznamu věcí, které dělám jen jednou za život:)

Maturitni ceremonial

15. června 2009 v 16:59 | Martin
Byla to scena jak z nejakeho filmu. Venku huste prselo a potoky vody se valily ze strech na chodniky a z chodniku na silnice, odkud se svezly do nejblizsiho sumiciho kanalu. Nastrojeni studentici a jejich rodice, kteri se vsichi bezpecne dostali dovnitr pred zacatkem deste, ted vyhlizeli skrze prosklene steny univerzitni haly na potemnely dlazdeny placek pred budovou. Za tech nekolik minut se tam stihlo vytvorit doslova jezero, protoze tam nejaky univerzitni chytrolin zapomnel postavit kanaly. Z niceho nic se v dalce objevil obrys kracici postavy zahaleny destem a mlhou. Cela hala se nahrnula ke sklu a pozorovala, jak se ten kdosi pozvolna priblizuje, zvetsuje a nabyva podoby. Vzdyt je to Maturant! Sice jde trosku pozde, ale jde. Sice je zmokly jak slepice, ale je tu. Cele ctyri roky navstevoval high school a ted prisel ten ocekavany den, kdy si na slavnostnim ceremonialu prevezme zaslouzeny diplom. Navzdory hustemu desti se nese dustojne a zvolna - je prochcan na kost, ve strevicich mu sploucha a tak nema kam by spechal. Jeho profil se doslova vynoruje a zase zanoruje (do vody) a v mihotavem svetle poulicnich blesku je mozno rozeznat jeho kdysi vlajici modry maturitni plast, ktery je nyni zplihly a nevlajici, jeho kdysi plochou ctvercovou maturitni cepicku, ktera je nyni ohnuta a promacena, a jeho kdysi strapaty maturitni strapecek, ktery je nyni nasakly a nestrapaty. Z louze pod okap, z pod okapu do louze, z louze do louze a z pod okapu pod okap si to razuje, primo do blata. A uz je tady! Zaverecne jezirko prebrodi, jako kdyby se nechumelilo, a stane pred sklenenymi dvermi s napisem McDaniel Collage. Stastne nadechne, otevre je a vejde do preplnene vstupni haly.

Kdo si mysli, ze tim cela romanticka prihoda konci, je na omylu. Ted to teprve vse zacina. Jeden po druhem k nemu pristupuji jeho kamaradi, ktere za ty roky duverne zna a kteri, stejne jako on, prisli dnes odmaturovat. A jak k nemu tak pristupuji, v suchych habitech a s rovnou cepickou a se strapatym strapeckem, jeden po druhem mu oznamuji: "Man, you are totally wet!!". "Yes", souhlasi Maturant, "I am." Spoluzaci si o tom chvilku vzrusene povidaji, kdyz si najednou jeden z nich vsimne jeho maturitni cepice a vykrikne: "Look at that, its all wet too!". "Yes, it is" kyvne Student. Je az neuveritelne, jak dobre se mu dari maskovat sve prekvapeni nad vsemi temi novinkami. A pak, mozna aby predesel nevyhnutelnemu, doda: "And look how it is all bent a soft and fucked up" nacez si sunda kartonovou cepici a pred uzaslym davem predvede jeji rozmeklost. "OH MY GOSH" vykrikuje dav, "it really IS all fucked up! What are you going to do?" "Nothing" pokrci rameny Maturant. "And what about your parents?" zepta se nekdo. "They are over there" vysvetli Maturant a ukaze na parek splihlych postav, pod kterymi se uz stihla vytvorit louzicka, jako kdyby se prave cerstve pochcali. "Dude", oceni to ostatni "They look soaked as shit". "Yes, they are", potvrdi Maturant, "absolutely pissed through."

Zanechme ale na chvili Maturanta, ktery uz to ma v suchu, a pojdme se podivat na Maturantku, ktere prave ted tece do bot. Stejne jako on i ona se nejprve vynorila v dalce v desti a pak se jeji obrys pomalu blizil. Narozdil od Maturanta ale nepostupuje dustojne, nybrz klopytave a na moment dokonce zmizi uplne, jen aby se za okamzik objevila znovu, jeste vice kopyto, klopytat a trpytit se. I ona ale nakonec otevre dvere a vejde do haly, jeji prochcany bily habit totalne prusvitny a prilnavy. Houf jejich kamaradek, ktere ji uz zdalky vyhlizely, se okamzite shromazdi kolem ni. I ony disponuji tim neuveritelnym ostrovtipem a vsimavosti a hned ji kazda oznami, ze je uplne mokra. "Yes, I am" potvrzuje to Maturantka, a rovnou, bez tazani, predvede svoji rozbredlou cepicku a zplihly strapecek. A at uz za to muze rozdil mezi myslenim holky a kluka, a nebo se toho proste da u holky posrat na vzhledu vice, konverzace tu rozhodne nekonci. "Look at your hair! It is all wet too!" Jak prekvapive, jak duvtipne. "And where is your make-up?" zepta se ospale jedna nalicena kamaradka, ktere tezknou vicka pod vahou jejich ohromnych ras. "Here" ukaze Maturantka nejiste na svuj flekaty oblicej. "well, it is not" ubezpeci ji kamaradka. "Here, have a look" a poda ji zrcatko. Zatimco se nestastna Studentka kouka na svuj rozmazany oblicej, ostatni holky si vsimnou hnedeho fleku na jejim maturitnim habitu. "What happened? Did you fall?" ptaji se nevericne. "Yes, fucking shoes!" odpovi nepritomne Maturantka, snazici se znovu se namalovat. Na nohou ma lodicky, ktere vypadaji, jako kdyby prave zazily plavbu kolem sveta.


Tak doufam, ze jsem vam timto poetickym uvodem dostatecne nastinil, jak to v ten Maturitni den bylo. Predpoved znela "moznost srazek", ktere urcite mozne byly, protoze jen co jsem vesel do budovy, zacal prisernej slejvak. Uz podruhe v dost kratke dobe jsem bource jen tak tak unikl, ale ostatni takove stesti nemeli. Par bystrejsich jedincu se vybavilo destnikem a nebo alespon pockali a jejich maturitni oblek si oblekli az na miste, ale zdaleka ne vsichni. Protoze jsme s moji host rodinou dorazili jako jedni z prvnich, mel jsem moznost videt a slyset prichody temer vsech zmoklych studentu. Co me fascinovalo uplne nejvic bylo, jak jim kazdy oznamoval, ze jsou mokri. Nevim jak oni, ale ja kdyz jdu v desti tak o tom vetsinou vim.
Kdyz se konecne vsichni dostavili, slavnost zacala. Rodice, ucitele a ostatni prihlizejici si sli sednout do maturitniho salu (btw. i kdyz bohate vyzdobena, porad to byla jen univerzitni telocvicna;) a studenti se sli seradit do vedlejsi mistnosti. Nekolikrat jsme ten pochod nacvicovali, takze kazdy vedel, kde ma byt. Zato ale ne kazdy vedel, KDY ma kde byt, takze se to vse zdrzelo asi o pul hodiny cekanim na nejakeho opozdileho kluka. Kdyz konecne prisel, dost lidi bylo uz pekne podrazdenych a holka stojici vedle me mu medovym hlasem povidala: "Thanks for joining us today! How nice of you!" On to nepochopil a zacal vysvetlovat, ze to byla babicka, ktera ho nakonec presvedcila, aby se zucastnil, a prave kdyz chtel jeste neco dodat, holka pokracovala: "it is about fucking time, we have been waiting here for fucking half an hour!!" Tak to mu sklaplo.

Cely ceremonial byl velmi pekny a povedeny. Jako prvni za zvuku kapely vstoupili do telocvicny prezidenti rocniku, kteri nesli americke vlajky. Za nima jsem sel ja s ceskou vlajkou, coz bylo prijemne prekvapeni, protoze jsem o tom do posledni chvile nevedel, a za nama pak sli vsichni studenti. Cela graduace trvala asi 3 hodiny a obsahovala proslov reditelky, proslov prezidentu rocniku a predavani diplomu. To zabralo naprostou vetsinu casu, protoze tam bylo celkove okolo 400 gradujicich studentu a kazdy byl vyvolan jmenem, presel podium, potrasl rukama a prevzal si diplom.
Predavani diplomu se obeslo bez nejakych velkych incidentu, ale par veci za zminku stoji. Reditelka zacala svuj proslov vetou "Welcome to 189. graduation of our High School, we have been here for 189 years." Nasledovala impresivni odmlka, behem ktere se reditelka hrde rozhledla po sale. Pak do toho ticha nekdo rekl: "why, we are old as shit!" Dalo mi to dost prace se nerozesmat.
Mene vtipne, zato ale vice caste byly ruzne vystrelky zejmena cernoskych studentu pri predavani diplomu. Vselijak tam skakali na podiu, hulakali, libali reditelku atd. Nikdo ale neprovedl nic vyslovene spatneho a tak to vse dobre skoncilo. Ja jsem nedostal diplom, ale "mezinarodni certifikat o dokonceni stredniho studia". Muzu si s nim vytrit, protoze mi ho v CR neuznaji.

Tak ci onak, bylo to velmi pekne a dustojne zakonceni meho studijniho roku na americke high school.


Další články


Kam dál

Reklama